Zamyšlení, příběhy...

 Spolu to dáme...

      Rodiče se trápili tím, že jejich sedm dětí se mezi sebou neustále hádá. Jednoho dne svolal otec děti do pokoje. Na stůl položil sedm stejně silných prutů spoutaných provázkem do svazku. "Tomu, kdo dokáže ty pruty zlomit, dám dvojnásobné kapesné," vyzval potomky.

    Každé dítě se snažilo, nakonec však všichni museli přiznat, že se jim přes veškeré úsilí svazek zlomit nepodařilo. "Snažili jste se a vidíte, že ty pruty nezlomíte," řekl otec. "A přitom je to tak snadné." Rozvázal provázek, vzal jeden prut a zlomil jej. A bez nejmenší námahy zlámal jeden po druhém i ostatní pruty.

    Děti protestovaly a křičely, že to je podlý trik. Ale zmlkly a zamyslely se, když otec prohlásil: "A tak, jako to dopadlo s pruty, to dopadne i s vámi. Protože vy jste ty pruty. Pokud budete držet spolu, budete silní jako ten svazek a nikdo vás nemůže ohrozit. Když se však budete mezi sebou hádat, když se rozejdete a nebudete zajedno, nebudete chtít jeden vědět nic o druhém, pak se vám povede jako těm prutům, které teď před vámi leží zlomené."

 Sbírání peří

      Před dávnými časy žila ve vesnici žena, která za žádných okolností neuměla držet pusu. O každém roznášela klepy a pomluvy. Jednoho dne svými řečmi způsobila jiné ženě velké těžkosti. To však neměla v úmyslu a bylo jí líto, že zase jednou neuměla být zticha. Byla se ze svého hříchu vyzpovídat a ptala se, jaké pokání jí bude uloženo.

    "Jdi ráno na trh a kup dvě slepice," řek farář. "A abys měla co dělat, cestou domů ty slepice oškubej. Potom mi to přijď říct."

    Žena poslechla pokyny, prošla vesnicí na trh, koupila tam dvě slepice a cestou domů z nich škubala peří. Potom šla za farářem a pověděla mu, že udělala všechno, jak jí to uložil.

    "Dobře," pravil farář. "K úplnému pokání zbývá už jenom jedno: teď jdi vesnicí a posbírej všechno peří, které jsi odházela."

Příběh o rozladěné kytaře

    V jedné uzavřené místnosti se nacházelo pět kytar, které žily svým obvyklým životem. Jednou vešel do místnosti mladý muž, vzal do rukou jednu kytaru a začal ji ladit. Některé struny přitom natahoval a jiné zase povoloval. Byla to namáhavá práce, při které kytara naříkala bolestí. Další kytary se velmi bály a hudrovaly na člověka, který je přišel naladit. Jedné se podařilo schovat se za křeslo.

    Muž, který kytary ladil, ale nebral na jejich nářek ohled, přecházel od jedné kytary ke druhé a ladil je. Přitahoval a povoloval struny, a tak je všechny postupně naladil. Nevšiml si však schované kytary. Potom z místnosti odešel a zanechal v ní čtyři naladěné kytary a jednu rozladěnou.

    Jednoho dne vstoupili do místnosti muzikanti, aby vzali kytary na koncert. Vyzkoušeli je a zjistili, že čtyři naladěné kytary vydávají překrásný zvuk. Ale když vzal muzikant do ruky pátou kytaru, uslyšel příšerný zvuk podobný žabímu kvákání. A tak nechal kytaru stranou. Rozladěné kytary se zmocnila hluboká deprese a začala naříkat nad svým osudem: „Ach, já nešťastná, jsem jediná, kterou vynechali. Celý svůj život jsem byla nešťastná, vždycky mě jen odmítali a odstrkovali.“ A reptala na každého, protože k ní byli všichni zlí.

Interview s Nejvyšším

"Pojď dál", řekl Bůh. "Tak ty bys se mnou chtěl udělat interview?"

" Jestli máš čas" řekl jsem.

Bůh se usmál a odpověděl:

" Můj čas je věčnost a proto je ho dost na všechno.

A na co se mě chceš vlastně zeptat?"

"Co Tě na lidech nejvíc překvapuje?"

Bůh odpověděl:

"To, že je nudí být dětmi a tak pospíchají,

aby dospěli a když jsou dospělí, zase touží být dětmi.

Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze

a pak utrácejí peníze zato, aby si dali do pořádku své zdraví.

Překvapuje mě,že se natolik strachují o budoucnost,

že zapomínají na přítomnost,

a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost.

Překvapuje mě, že žijí, jako by nikdy neměli umřít a že umírají,

jako by nikdy nežili".

Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli.

Pak jsem se zeptal: "Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?"

Bůh se usmál a odpověděl:

"Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval.

Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali.

Chci aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají.

Chci, aby poznali, že není dobré porovnávat se s druhými.

Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší než jiní.

Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten,

kdo potřebuje nejméně.

Chci, aby poznali, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem,

které milujeme hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví.

Chci, aby se naučili odpouštět, odpouštět skutkem.

Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí,

jak své city vyjádřit.

Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit všechno, kromě štěstí.

Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto

je má rád.

Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí,

ale že oni sami musejí odpouštět".

Chvíli jsem seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu

poděkoval, že si na mne udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno,

co pro mne a mou rodinu dělá.

A Bůh odpověděl:

"Kdykoli. Jsem tu čtyřiadvacet hodin denně.

Jen se zeptej a já Ti odpovím.“

Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny.

    Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji.Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl: "Věci nejsou takové, jakými se zdají být."

    Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla,co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva,jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát. „První muž měl všechno a tys mu pomohl“, vyčítal. „Druhá rodina měla málo,ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva. Proč?“ "Věci nejsou takové, jakými se zdají," odpověděl starší anděl.

    "Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu.Dal jsem mu místo ní krávu“.

„Věci nejsou takové, jakými se zdají“ Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru,potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj prospěch. A to se vyjeví až časem.

Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají našich srdcích nádherné stopy - a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují! Včerejšek je historie. Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná.

Jizva na srdci

 Před osmnácti lety se mi narodil syn. Zemřel jen chvíli před tím, než se narodil. Tehdy to strašně bolelo. Nechápala jsem, proč se taková věc musela přihodit zrovna nám. Pečlivě jsme si s manželem početí prvního miminka plánovali. Chtěli jsme, aby se narodilo, až se mu budeme moci věnovat. Až budeme bydlet v bytě s koupelnou, budeme mít v kuchyni stůl a v koupelně pračku. A ono to vyšlo! Čekali jsme miminko tak, jak jsme si vysnili. Moc jsme se na ně těšili.

Koupili jsme modrý kočárek. Byl sice z druhé ruky, ale vypadal moc hezky. Od maminky jsem si vyzvedla překrásné bavlněné košilky, jejichž límečky a manžetky vyšívala moje babička pro svou prvorozenou dcerušku. Pak do nich oblékali i jejího bratra, mě, mého bratříčka a já svou panenku. Přesto zůstaly nepotrhané, měkoučké a překrásné. Vyprala jsem je a vyžehlila. Pak jsem je naskládala do poličky v prádelníku, kterou jsme vyhradili oblečkům pro miminko. Nakoupili jsme spoustu bavlněných plínek, protože tehdy byly pamprsky nedostupný luxus, o kterém jsme tak akorát četli v časopisech. Všechny ty plínky jsem vyvařila, usušila na šňůrách na balkoně, vyžehlila a poskládala do úhledných hraniček. A zavinovačky! Nastávající babička mi přivezla dvě. Jednu slavnostní, ručně vyšívanou s modrými a růžovými kytičkami a ptáčky, opět rodinné dědictví. Druhá byla ozdobená bavlněnou krajkou a dovnitř se strkal polštářek z nejjemnějšího prachového peří. Když se do ní miminko zabalilo, převázala se povijanem – dlouhou bílou vyšívanou stuhou. Tohle jsem uměla. Učila jsem se do povijanu balit miminko – panenku už jako malá holka. Hra na maminku patřila k mým nejoblíbenějším. Teď to ale mělo být doopravdy.

Pociťovala jsem trochu trému. Budu se svému děťátku líbit? Jak zareaguje, až mě uvidí? Nedá se do pláče? Co když si mě prohlídne a začne řvát? Ale ne, budu se mu líbit. Nebo si rychle zvykne. Konec konců, jinou matku nedostane, bude se muset se mnou smířit. Už během těhotenství jsem peskovala manžela, aby nevylizoval po jídle zbytky omáčky z talíře: „Pamatuj, dítě napodobuje rodiče. Musíš se chovat tak, abys byl dobrým příkladem.“ Taky jsem přehodnocovala náš byt a upravovala všechno, co se mi nezdálo, „aby to u nás mělo miminko hezký“.

Poslední týdny těhotenství jsem trávila v nemocnici, prý nějaké komplikace. Nějak moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Ani mě nenapadlo, že bychom o miminko mohli přijít. Manžel za mnou denně chodil a nosil mi z trhu jahody. Vyprávěl mi, co doma ještě vylepšil a připravil. Když mi pak řekli, že „chybí akce srdeční“, pořád jsem to nemohla naplno pochopit. Úplně mi došlo, co se stalo, až když jsem porodila. Byl to kluk a měl přes tři kila. Pojmenovali jsme ho Jakub.

Oplakávala jsem ho asi tak měsíc. Pak mě utěšilo, když jsem si uvědomila, že Bůh má Jakoubka u sebe a tam je mu dobře. A že se jednou stejně uvidíme. Všechny ty věci, co jsme pro něj připravili, jsme uklidili do nejhořejšího nástavce skříně, aby nebyly na očích – přece jen to bolelo, ale aby byly po ruce pro další miminko, které přece musí jednou přijít.

Bolavá jizva hořkosti se časem zahojila. Od té doby jsem už mockrát plakala s jinými maminkami, které stejně jako já přišly o svá miminka ještě před jejich narozením. Nám se po čase narodily dvě dcery. Jizva nebolí. Jen zvědavě pokukuju po klucích ve věku svého syna. Jaký by dnes asi byl? Jeho narozeniny si doma s dcerami připomínáme. Představujeme si, jaké by to bylo, mít staršího bratra. Dnes, v den jeho osmnáctin, jsem sama doma. Manžel je přes den pracovně mimo dům a holky odjely na víkend na pobyt s mládeží. A já? Přistihla jsem se, že pláču. I když mě vlastně nic nebolí. Je mi dobře, jsem spokojená. Ale stejně oplakávám všechny ty nikdy neprožité chvilky se svým prvorozeným. Mám na srdci jizvu, která nebolí, nijak mi nepřekáží, je úplně zahojená, ale možná mě činí citlivější na bolest jiných.

Moc se těším do nebe. Jaké oči asi má můj syn?

(H.Pinknerová)

Medvědův hněv

    Medvěda jednou napadl obávaný lev a málem ho sežral. Život mu však zachránil jakýsi člověk s puškou, který šel kolem a lva zastřelil. Medvěd mu byl tak vděčný, že za ním šel jako věrný pes. Muž byl ospalý, a tak se uložil pod strom. Za chvíli se mu začaly kolem hlavy rojit vosy. Vděčný medvěd se je snažil odehnat, plácal je tlapami za letu, ale vosy si z toho nic nedělaly a neustále se snažily usednout spáči na obličej. Dopálený medvěd popadl velký kámen a hodil ho po nich. Vosám se nic nestalo, ale zato mužovi kámen rozpoltil lebku a usmrtil ho.