Vánoce...

 Smysl Vánoc

Jak je mám přesvědčit, že to myslím pro jejich dobro?

(Brian Cavanaugh)

Kdysi za jednoho mrazivého Štědrého večera seděl zamyšleně muž u krbu, ve kterém plápolal oheň, a přemítal o významu Vánoc. "Pro Boha nemá cenu, aby se stal člověkem," uvažoval. "Proč by všemohoucí Bůh měl trávit svůj drahocenný čas s někým jako jsme my? A i kdyby, proč by se chtěl narodit zrovna ve stáji? Ani nápad! Celá ta věc je nesmysl. Kdyby Bůh opravdu chtěl sestoupit na zem, určitě by si našel jiný způsob."

    Náhle muže vyrušil z úvah divný zvuk přicházející zvenku. Přiskočil k oknu a opřel se o rám. Venku uviděl houf sněžných hus, které divoce mávaly křidly a zoufale se plácaly v hlubokém sněhu. Byly jako omámené a pomatené. Zřejmě z vyčerpání odpadly od většího hejna směřujícího do teplejších krajin.

    Muži jich bylo líto, a tak se zachumlal do teplého oblečení a vyšel ven. Pokusil se zahnat roztřesené husy do teplé garáže, ale čím víc se snažil, tím víc ptáci zmatkovali. "Kdyby tak věděli, že je chci zachránit," pomyslel si muž. "Jak je mám přesvědčit, že to myslím pro jejich dobro?"

    Tu ho napadlo: "Kdybych se aspoň na chvilku stal taky sněžnou husou a mohl s nimi mluvit jejich řečí, pak by mě pochopily."

V náhlém osvícení si vzpomněl, že je Štědrý večer, a široce se usmál. Vánoční příběh se mu už nezdál nesmyslný. V duchu si představil prostě vyhlížející dítě ležící v jeslích ve stáji v Betlémě. Už rozuměl vánoční záhadě:

Bůh se stal jedním z nás, aby nám naší řečí mohl sdělit, že nás miluje, že nás miluje právě teď a že mu jde o naše dobro.

 Vánoce - daruj to nejcennější, svůj čas...

    Vánoce už jsou opravdu za dveřmi. Čokoládové kalendáře vypleněny, kapři nachystáni, koledy naučeny a já musím říct, že mám Vánoce moc rád, stejně jako kdysi a snad ještě více. Mám rád i ten čas předvánoční, adventní, kdy nás Bůh k sobě přitahuje více než kdy jindy.

    Nedávno jsem se žáků ve škole zeptal, na co se nejvíce o Vánocích těší. Zajímavé bylo, že tentokrát jsem více než dárky slyšel větu, že se nejvíc těší na to, až bude celá rodina pohromadě. To mě donutilo k přemýšlení.

    Žijeme přece v době, kdy všechno trvá kratší dobu, měli bychom proto mít více času na sebe. Dávno jsou pryč časy, kdy se chodívalo pro vodu ke kašně, lidé se tam setkávali, prohodili pár slov, řekli si, co je nového a navzájem si pomohli naplnit džbery, vědra. Zpátky pak šli pomalu, vědra byla těžká, a tak měli čas na přemýšlení, dokonce i na modlitbu. Potom byl zaveden vodovod. Všechno je od té doby jednodušší a trvá méně času. Ale zároveň si často lidé nemají s kým promluvit a chybí čas k přemýšlení. Přestože je stále více snadnější se dostat i na místa hodně vzdálená, přesto máme na sebe stále méně času.

    Mnohdy se to projevuje i na našem vztahu k Bohu. Pro mého dědečka nebyl problém hned po štědrovečerní večeři vyrazit na dlouhou cestu z Kamenitého do náveského kostela. Pokud nebylo moc sněhu, tak zbyl čas na krátký odpočinek u kachlového pece v domku bývalé paní kostelnice, kde se takto scházelo více lidí. A s jakým nadšením nám vyprávěl o těchto setkáních. Dnes máme přece pohádky, internet, seriály a tak nemáme čas na své bližní a už vůbec ne na Pána Boha.

    Co to pak je za oslavu, když oslavenec chybí? To přece kvůli Pánu Ježíši Kristu jsou Vánoce. Udělám si čas na setkání s ním?

To chci přát Vám i sám sobě !   Jan Fojcik - Diakon