Svědectví
Vztah na dálku?
... Povím Vám o svém „přátelství“ s jednou ženou, jmenuje se Ráchel. Zrovna včera jsem od ní našla nějaký pohled, který mi kdysi dávno poslala. S Ráchel nás seznámila paní, která ji učila náboženství a znala mého dědečka. Začaly jsme si dopisovat. Ty dopisy od ní byly moc zajímavé a jakoby z jiného světa. Po několika letech se nám dokonce podařilo se i setkat. Ráchel byla moc sympatická a milá, i její rodiče. Ta návštěva u ní byla hodně zvláštní. Byl to úplně jiný svět, ve kterém Ráchel žila. Naposledy jsem si s Ráchel vyměnila dopisy asi před 10ti lety, od té doby s ní nemám kontakt. Vím jen, že je vdaná a má syna (jestli více dětí, to už nevím…) Chystám se už několik let, že jí napíšu, ale nevím, jestli mám někde její adresu, tak mi zůstaly jen pěkné vzpomínky….
Mnoho lidí má podobný vztah s Bohem, vztah na „dálku“. Občas si něco od Pána Boha přečtou, telefonují mu ale minimálně a ani telefonáty od Něj moc nepřijímají… Mají totiž většinou obsazeno – moc práce, moc starostí, moc radosti…. A ze vztahu „na dálku“ zůstane časem jen nějaká vybledlá vzpomínka, kterou občas oživí návštěvou vánočních nebo velikonočních bohoslužeb.
Neřekla jsem Vám o Ráchel jednu důležitou věc, Ráchel je Švýcarka, bydlí kousek od Lucernu. Dopisy pro ni dědeček překládal do němčiny a když dědeček umřel, možnosti vzájemné komunikace se zmenšily vzhledem k mé jazykové vybavenosti téměř nulové (ruština ani čeština se ve Švýcarsku ve školách neučí.) Sice jsem měla snahu se německy naučit, asi třikrát jsem začínala s učebnicí Der die das, jsem došla asi do 5té lekce… dokonce na biblické škole jsme měli němčinu dva roky, ale je zvláštní, že mě skoro vůbec nepoznamenala… na další škole se pro mě němčina dokonce stala osudovou, školu jsem kvůli ní vzdala… a na stará kolena s němčinou už asi začínat nebudu… S Ráchel nás rozdělil jazyk… tedy spíše mě oddělil od ní…
A v přátelství s Pánem Bohem to může být podobné, když my mluvíme úplně jiným jazykem, než On. On říká HŘÍCH, my „chyba“, On říká „VRAŽDA“ my – „přerušení“, On říká „KRÁDEŽ“ my „nevratná půjčka“, On říká „SMRT“ my „uvidíme, co bude potom“… Nějakou dobu nám mohou „tlumočit“ Boží řeč rodiče, pastor, vedoucí skupinky, ale přijde čas, kdy musíme začít komunikovat sami. Musíme se sami naučit číst dopisy, musíme se sami učit „telefonovat“ a musíme se sami naučit těšit se „na návštěvu“. A to jsou ty praktické kroky, které mohu udělat, abych se Bohu více přiblížila. Bible, modlitba a ještě společenství…
Hana Martýnková
MAMI, NEŘÍKEJ TO
Nejstarší syn Ondra, hodně nerad, když se bavíme na jeho účet. Když se mu něco nepovede, často mi říká: „Mami, neříkej to tatínkovi nebo neříkej to nikomu.“
Většinou mi nepřipadá, že by šlo o něco špatného, naopak si říkám: „Jen ať babičky a dědečkové vědí, jak velkou fantazii má jejich vnouče.“ Ale to, co je pro nás legrace, může být pro naše dítka velmi ponižující.
Pak jsem si uvědomila, že z něho už roste chlap, je to osobnost, proto ho musím respektovat a pusu nechat zavřenou (pokud se ovšem nejedná o nějakou lumpárnu, kterou je třeba řešit a jít se omluvit). Když já chci, aby mně bral nebo respektoval v pubertě nebo v dospělosti, je nejvyšší čas, abych já respektovala jeho už teď.
Nakonec si s Ondrou říkáme: „To je naše rodinné tajemství, to si necháme jen pro sebe.“ Je skvělé, že s každým rodinným tajemstvím můžeme přicházet k Bohu a říct Mu o tom, co nás trápí nebo Ho prosit o odpuštění, když něco zlého provedeme.
Všechno, co potřebuji vědět o životě, jsem se naučil z Noemovy archy...
1) Nezměškat Loď.
2) Pamatovat, že jsme všichni na jedné lodi.
3) Plánovat dopředu. Když Noe stavěl Archu, nepršelo.
4) Udržet se fit. Když vám bude 600 let:), někdo vás může požádat, abyste udělali něco opravdu velkého.
5) Neposlouchej kritiky; prostě pokračuj v práci, která se musí udělat.
6) Postavte svou budoucnost na vysokém základu.
7) Z bezpečnostních důvodů cestujte v párech.
8) Rychlost není vždy výhodou. Šneci byli na palubě s gépardy.
9) Když jste ve stresu, chvilku se plavte.
10) Pamatujte, archu stavěli amatéři, Titanic profesionálové.
11) Bouřka nevadí, když jste s Bohem, vždy na vás čeká duha.
„Noemovu archu stavěli amatéři, Titanik profesionálové...“
Nedávno jsem slyšela moc pěkný citát: „Noemovu archu stavěli amatéři, Titanik profesionálové.“ Mně se ten citát líbí, je v něm nadsázka, ale také pravda. Připomnělo mi to moje „maminkovské“ snažení. S dětmi je hodně práce a hodně starostí. Mně se občas stává, že už si nevím rady. Syn je někdy dost tvrdohlavý a já si s jeho záchvaty vzteku neporadím. Nejde to po dobrém, dostane na zadek, ale ani to nepomůže. Syn ječí z plných plic a já se zmůžu se slzami v očích už jen na modlitbu: Pane, prosím, co s ním mám dělat. Trochu se uklidním a zkouším to znovu… po dobrém… Najednou se syn utiší a s úsměvem mi podává pyžamko: „mamo, já nezlobím, dej mi bonbon…“ Já řeknu, ne, vždyť je v posteli, má vyčištěné zoubky…. A jeho řev je znovu slyšet snad až v Jablunkově…. Snažím se mu neustupovat a je pravda, že se ty záchvaty vzteku už neopakují tak často. I jejich intenzita klesá…. Ale přesto mě napadá, zvládám to správně? Někdy se už neudržím a třeba dostane na zadeček lepanec a já si uvědomuji, že to bylo ve zlosti… a tak by to být nemělo….
Říkám si, jak velkou odpovědnost mi Pán Bůh dal, když mi svěřil do péče našeho syna, je to tak velký úkol…. O výchově dětí jsou napsány stovky knih, mnohé máme doma, na internetu si můžete přečíst desítky nejrůznějších diskusí, pedagogika se studuje na vysokých školách, nejrůznější profesoři a docenti vedou odborné diskuse, parlament řeší, jestli je protizákonné dát dítěti na zadek…. Jak se v tom všem má orientovat obyčejná máma? Nezkazím dítě svou výchovou? Nejsem moc přísná, nebo naopak moc mírná? Těch pochybností je mnoho….
Ale je to jako s těmi loděmi, nezáleží až tolik na použitém materiálu, pracovních postupech, dokonce ani tolik nezáleží na stavitelích, ale nejdůležitější jsou plány, které projektanté připravili. Tedy v případě Archy byl ten Projektant jen jeden. Noe byl poslušných Božích příkazů. Sám ze sebe by loď nestavěl, vždyť i lidem okolo se to zdálo hodně bláznivé, ale Noe poslouchal. Měl Hospodina v úctě, měl Jeho přikázání vepsána do svého srdce. Byl připravený naslouchat a poslouchat. A loď se mu opravdu povedla…
My můžeme být také takovými jako Noe. Hledat pomoc a podporu u Pána Boha. Poslouchat a naslouchat. Jsme amatéry, co se týče výchovy. Většina z nás nemá pedagogickou školu ani načtené knížky, ale to vůbec nevadí. Ten správný „plán“ pro naše děti můžeme mít napsaný v našich srdcích. Milovat Pána Boha a bližní. V modlitbě hledat Boží vůli a odevzdávat děti do Boží péče.
Milá maminko, ty jsi ta nejlepší, kterou mohlo Tvoje dítko „dostat“ tak Ti přeji hodně trpělivosti a odvahy a Božího požehnání do výchovy.
(Hanka Martynková)
„V tom je láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh takto miloval nás, musíme i my milovat jedni druhé. Boha nikdy nikdo neviděl. Když ale milujeme jedni druhé, Bůh v nás přebývá a jeho láska v nás došla naplnění. „
1.list Janův 4,10-12
Není dovolená jako dovolená...
"Dovolená" Mnohokrát skloňované slovo především v letních měsících, představující různé touhy, plány, možnosti. Představa volna, slunce, moře a písečné pláže láká nejednoho z nás.
Je tady však ještě jeden druh dovolené, který jsem měla možnost prožít a sice 6 let. Ano, mateřská. Pro některé je to dovolená toužebně očekávaná, některým ji Pán Bůh vypíše či prodlouží nějak neočekávaně a možná i v nejméně vhodnou chvíli.Také její devíti měsíční příprava může být nelehká a zdát se nekonečná, ale až příjde, je to opravdu krásný a požehnaný čas. Od klasické dovolené očekáváme, že se podíváme do nových míst, očekáváme nějaké sportovní či kulturní vyžití, seznámení s novými lidmi. Mohu vám téměř zaručit, že to vše nabízí i ta mateřská. Rozhodně se podíváte se svými dětmi do míst, o kterých jste ve svém okolí neměly ani tušení a nebo jste si vždy myslely, že tam nikdy nevkročíte. Když zjistíte, že se vaše roční batole vyšplhalo na metr a půl vysokou skluzavku a tam se postavilo, překonáte rekord v běhu na sto metrů. Je to období milých a legračních situací, někdy i trapasů a když tak přemýšlím tak také nejbohatší období navazování nových kontaktů. Děti svou bezprostředností a důvěrou strhávají druhé, lidé jsou v blízkosti malých dětí otevřenější, sdílnější a usmívají se najednou i ti, o kterých jste si myslely, že jsou to vždy zamračení a nespokojení morousové. První úsměv, první slůvko "máma", první krůčky a pevné upřímné obětí se slovy mám tě rád, nám nenabídne žádná jiná dovolená.
Ale přesto mají všechny ještě něco společné. Svůj začátek a konec. I toto zdánlivě dlouhé období jednou skončí a jeho chvíle nemůžeme vrátit zpět. Jestli vám Pán Bůh nabízí místenky na tuto dovolenou, nebo už tam dokonce jste, užijte si ji plnými doušky. Je to opravdu jeden z jeho skvostných darů.
(Marťa Labajová)